Památku věrných zesnulých, lidově Dušičky, si budeme již brzy připomínat. Může nás vést k nejrůznějšímu přemítání. Nemělo by být jen smutné a ponuré.
Že se nám po našich drahých zesnulých stýská není nic divného. Že mnohdy vůči nim cítíme dluhy nějaké péče nebo pozornosti je výrazem naší poctivosti. Ale jděme ještě dál. To první, co bychom mohli a měli uplatnit při vzpomínce na ty, kdo nás v tomto životě předešli na věčnost, je vděčnost jim i vděčnost za ně. Obdarovali nás mnohým, co si neseme v našich životech jako bohatství. Bůh nám jejich prostřednictvím ledacos dal. Stojí za to si udělat jakousi malou inventuru těchto obdarování, zakončenou díkem na jejich adresu i směrem k Bohu.
Moudře se ke svému odchodu na věčnost postavil Jindřich Šimon Baar, který je pohřben na hřbitově zvaném Na Soutkách, v rodném Klenčí pod Čerchovem. Nepřál si, aby na náhrobku bylo uvedeno jeho jméno, a proto je na něm pouze tento verš:
Čtenáři!
Též tvá cesta k hrobu běží,
tož se netaž, kdo zde leží,
které bylo naše jméno,
jaká práce – žití, věno.
I své kvítí i své hloží
odnesli jsme na soud Boží,
pokoj máme v tomto hrobě,
Bůh ho jednou dej i Tobě.
Pane, smiluj se nad námi!
Magda Tušlová,
předsedkyně JŠB – Ořech, z.s